Přátelský zápas s mistryněmi - slavná prohra 2:5
Od posledního ligového utkání sezóny 2008/2009 uplynulo sotva pár desítek hodin a naše hráčky nastoupily k přátelskému měření sil s fandy AC Sparta Praha, soustředěných kolem webu Sparta Forever. Utkání se odehrálo na tréninkovém hřišti na Letné, za krásného počasí, navíc kouč Dušan Žovinec neponechal nic náhodě a nasadil proti nám takřka nejsilnější sestavu - mj. například s Lenkou Gazdíkovou v brance, Markétou Ringelovou, sestrami Martínkovými, Kateřinou Doškovou, Ivou Mocovou, a dalšími slavnými v poli. Bohužel se tři vyslanci FCLP nedočkali hráčky nejmilovanější - Lucie Přibáňové, a to z důvodu její rekonvalescence po zranění křížového vazu. Někteří tomuto setkání byli ochotni věnovat dokonce i pobyt na fotbalovém hřišti, to navíc během zápasu - což činili prvně a zřejmě i naposledy v životě. Jak se posléze ukázalo, byla tato účast pro naše hrdiny otázkou života a smrti (popravdě spíš teda toho druhého). Nakonec s notnou dávkou štěstí zápas všichni přežili...
Pár slov k zápasu. Náš celek patrně trochu přepálil předzápasovou přípravu a již před vypršním času první půle se schylovalo k našemu debaklu. Nakonec naší jedinou návštěvu na soupeřově polovině hřiště (zajištěnou dlouhým, nebojím se konstatovat, že zoufalým a nahodilým odkopem z vlastní půlky) proměnil člen VV FCLP a držitel legitimace č.000.005 Ondra v krásný gól hlavou. Zlí jazykové sice po utkání byli ochotni přísahat, že reprezentační gólmanka se v tu chvíli podepisovala jednomu z fanoušků do památníčku za brankou, ale důkaz chybí a historie se neptá. Poločasových 1:4 bylo krásným vysvědčením naší taktické a technické vyspělosti a jasným poselstvím, že fotbal opravdu nemá logiku a může v něm vyhrát i zjevně horší tým. Řekněme si to otevřeně, umírali jsme na krásu...
Do druhého dějství jsme vstoupili velmi agresivně se snahou zvrátit a otočit nepříznivé ba nespravedlivé skóre. Naše agresivita záhy přinesla své první ovoce, když reprezentantka Slovenska Ondrušová nakopla našeho hráče, načež byla s otékajícím kotníkem odnesena na nosítkách a my se bránili přímému kopu z nebezpečné - 36 metrové vzdálenosti. Tendenčnímu vedení zápasu trojicí sudích jsme se ale vzepřeli a mekki dal druhý gól našeho týmu. Stav 2:4 hráčky viditelně znervozněl, ale s pomocí taktických prostojů při zakopnutých míčích, častých střídáních, polehávání nás vyváděly ze stupňujícího se tempa. Těsně před koncem se pak na stranu hráček přidal i náš gólman, který zcela proignoroval střelu do levé šibenice, čímž nám vzal definitivně poslední šance na zvrat...
Zápas tedy skončil tak, jak měl. Pochopitelně jsme nikomu nevěšeli na nos informaci, že si nás trenér Dušan Žovinec pozval s jediným cílem - k pozvednutí povadlého sebevědomí svých hráček před nedělním finále Poháru ČMFS se Slováckem ve Slaném. A když jsme viděli tu vlnu euforie hráček po závěrečném hvizdu rozhodčího, byli jsme si jisti jedním - svou roli jsme splnili velmi dobře.